
Zajatec stromu
2016
Seděl jsem tu se zkříženýma
nohama už aspoň hodinu. Jen jsem zíral na dřevěnou stěnu před sebou. Byla
světlounce žlutá a z jediného kusu dřeva. Možná to bylo tím, že to byla
vnitřní strana jednoho starého stromu, kterému jsem se asi znelíbil. Proč by
mne tu jinak zavřel? Za celou tu dobu, co tu takhle trčím, jsem ještě
nevymyslel, jak se dostat ven. Není tu absolutně nic. Jen hladké světlé stěny.
Nic víc. Není tu ani jeden jediný suk. Nic, co by narušilo tu příšernou
jednotvárnost. Je tu jen vzduch a jemné dunění, jak stromem teče míza. Není
žádný způsob, jak se odsud dostat. Tedy, pokud si nechci zničit rameno, až se
budu snažit prorazit stěnu. Neřekl bych, že je to dobrý nápad.
Ten strom už jsem viděl
zvenčí. Tyhle stěny musí být aspoň půl metru tlusté. Takže, pokud se ten
zatracený strom nerozhodne mě zase pěkně pustit ven, tak tu asi zemřu.
Zatraceně, co si ten
proklatej strom myslí? Zlostí jsem se prudce postavil a začal procházet podél
stěny.
"Co jsem ti do háje, sakra,
udělal, ty hloupá hromado větviček?!" zakřičel jsem na nehybné dřevo před sebou
a začal do něj bušit pěstmi. Náhle světlo uvnitř kmene stromu potemnělo. Až teď
jsem si uvědomil, že ani nevím, odkud se tu vlastně vzalo. Zdálo se, jako by
vycházelo tak nějak odnikud. Fascinovaně jsem se kolem sebe rozhlížel. Bylo tu
teď trochu temněji, ale stejně jsem nezjistil, odkud ten svit vycházel.
Proč se ale zničehonic
setmělo? Že by to bylo kvůli mému výkřiku? Zkusil jsem to ještě jednou.
"Pusť mě ven, ty
polorozpadlá dřevěná ohyzdo!" zaječel jsem z plných plic a pro jistotu
jsem strom ještě nakopl.
Všudypřítomné světlo se na
pár sekund tak rozžhavilo, až jsem musel zavřít oči. Po chvilce jsem je
otevřel. Nic jsem však nespatřil. Zvedl jsem ruce a přiblížil je těsně
k obličeji. Neviděl jsem je. Srdce se mi rozbušilo hrůzou. Rukama jsem
musel šátrat kolem sebe. Dostal jsem se k dřevěné stěně a chodil kolem ní
- jen, abych se ujistil, že můžu chodit. Potřeboval jsem mít pocit, že nejsem
zcela bezbranný. A tak jsem chodil stále dokola a dokola a snažil se uklidnit.
Dech se mu ustálil. Kráčel
jsem vyrovnaněji. Pokoušel jsem se smířit s faktem, že jsem slepý. Mou
mysl pohltily vzpomínky na slepé žebráky. Jak si hůlkou oťukávali cestu,
přidržovali se stěn, mluvili s lidmi a neměli sebemenší představu o tom,
jak vypadají. Zastavil jsem se, sesul se k zemi a hořce se rozplakal. Už
nezahlédnu v lese plachou srnu, neuvidím louku plnou měsíčního svitu,
nespatřím rosu lesknoucí se v ranních paprscích.
Klečel jsem a smáčel slanými
kapkami dlaně, kterými jsem si zakrýval obličej.
Zdálo se mi, že jsem je
zahlédl - drobné jiskřičky. Zaměřil jsem se na ně a zjistil jsem, že vidím
slzami pokryté prsty. Upadl jsem v úžas. Viděl jsem své vlastní ruce,
viděl jsem své polorozpadlé boty i špinavé kalhoty i hladké stěny kolem sebe.
Ozval se hluboký hlas, ze
kterého bylo znát unavené stáří a jakýsi tichý hněv.
Všudypřítomné světlo se na pár sekund
rozžhavilo tak jasně, až jsem musel přivřít oči. A pak byla tma. Zhrozil jsem
se. Oslepl jsem! Začal jsem panikařit a zběsile jsem šátral rukama kolem sebe.
Po několika nekonečných minutách se dutý prostor opět zalil měkkým světlem. Vydechl
jsem úlevou. Tak nakonec nejsem slepý!
Pak se ozval pevný hluboký
hlas. S jeho slovy světlo jako by vibrovalo. Proč bych tě měl pouštět ven? Z hlasu bylo znát unavené stáří
a jakýsi tichý hněv. Překvapeně jsem zamrkal.
"Protože nemáš právo mě tu
držet," odpověděl jsem váhavě. Kdo jsi,
že rozhoduješ o mých právech? Nasucho jsem polkl. Co mu mám říct? Mám mu
snad říct pravdu? Ne, nemůžu mu říct,
kdo jsem. To prostě nesmím. Akorát by mě mohli upálit. Nakonec
jsem se rozhodl, že nejlepší bude vymyslet si narychlo nějaké falešné jméno.
Jak by si to mohl nějaký hloupý strom ověřit?
"Jsem
Petr Veselý," představil jsem se svým narychlo stvořeným pseudonymem. Ty si opravdu troufáš klamat mě? zahřměl
prostorem rozhněvaný hlas. Znejistěl jsem. Jak to sakra u všech všudy může
vědět?
"Jmenuji
se Alfred Trnitý," představil jsem se jménem svého strýce. Jsem ti tu snad pro smích? zahřměl
rozezlený hlas. Vylekaně jsem sebou trhl.
"Jak
můžete vědět, jestli lžu?" odpověděl jsem. Neklaď
mi otázky, když jsi sám neodpověděl na mé.
"Proč
bych měl říkat, jak se jmenuju?" pokusil jsem se vyhnout první otázce. Neklaď mi otázky, když jsi sám neodpověděl
na mé. Jaké je tvé jméno? zopakoval otázku. Tak tohle asi nemá cenu. Bůh ví
proč, pozná, kdy lžu. Asi je načase říct pravdu.
"Dobrá.
Mý pravý jméno je Cyprián Kříž," představil jsem se konečně. To už je lepší. Řekl bych, že teď máš právo
znát mé jméno. Říkají mi Kormus. představil se. Co pohledáváš v Hraničním svatém lese? zeptal se po kratší
odmlce.
Trochu
mne překvapilo, že neutrousil žádnou posměšnou poznámku o mém jméně. Jméno Cyprián
se dneska už moc dětem nedává a všem jsem pak jen k smíchu. Co mu ale teď
mám říct? Co tady vlastně pohledávám? Zalhat mu nemůžu, ale co mu třeba
odpovědět mnohovýznamovou odpovědí? To by stálo za zkoušku.
"Jsem
tu z nouze," odpověděl jsem nakonec. A
kam putuješ?
"Na
sever za Stříbrné hory." Ale tam nic není,
namítl.
"Je
tam toho mnohem víc, než bys řekl." A co
tam je? Nejistě jsem přešlápl. Mám mu snad říct o kmeni Spravedlivých? Ne,
to nemohu udělat. Tak jak na tu otázku odpovědět?
"Je
tam klid a dost obživy, když víš, co tě nezabije." A není snazší zůstat tady? A další oříšek. Technicky vzato je snazší
tu zůstat. Za Stříbrnými horami je život drsnější a těžší. Na druhou stranu se tam
žije v právu a rovnocennosti. A teď, co říct?
"Je
pravda, život je tam trochu těžší, ale já dávám přednost tamnímu klidu." Tak to chápu. Nastalo zamyšlené ticho. V hlavě
jsem si procházel stále dokola ten podivný rozhovor. Postupně
mě začaly dráždit neodbytné otázky.
"Jak
můžeš vědět, kdy lžu?" zeptal jsem se ho, když jsem palčivost této otázky už nemohl
ustát. Jak bych ti to vysvětlil ... Je to
pro nás něco jako šestý smysl. Zkrátka vycítíme, když někdo lže. odpověděl.
"Aha,"
zamyslel jsem se. "A jak je možné, že jsem uprostřed stromu?" zeptal jsem se.
Pravda, mohl jsem se zeptat dřív ... Ale nejdřív Kormus začal s výslechem a
konec konců, když jste víc jak hodinu vystaveni něčemu, co není normální, tak
si zvyknete. Nejdřív mi řekni, co si
myslíš ty sám. Jak ses sem podle tebe dostal? Celkem by mě to zajímalo.
"Pamatuji
se, jak jsem včera večer došel k lesu a rozhodl se, že už je tma a že se
tu utábořím. Dal jsem si večeři a ustlal si pod tebou, abych se vyspal, a pak
jsem se probudil tady. Asi jsi mě během spánku nějak spolkl nebo co," odpověděl
jsem nejistě. Nemám vůbec páru o tom, jak je možný, že jsem uprostřed stromu. Kormus
se zasmál. Spolkl. To je hezký popis.
Když se to tak vezme, tak to tak v podstatě je. Ale já bych to neoznačoval
slovem spolknout. Jde o to, že tě nechám na chvilku změnit konzistenci, nebo
jak bych to řekl ... Pozměním tě, tak aby ses podobal mé kůře a mému kmeni, a pak
si tě přitáhnu dovnitř, kde tě zase vrátím do tvé normální podoby. Tak se potom
nemůžeš dostat ven. Večer ses mi stulil mezi kořeny, opřel sis o jeden
z nich hlavu a usnul jsi. Kdybys byl zbloudilá veverka, nechal bych tě
být. Ale ty jsi člověk a lidé sem mají přístup zakázaný. Každý strom by tě
vsákl. Je to jeho vrozenou povinností - chránit les před vetřelci.
"A
co se mnou bude teď?" zeptal jsem se. Nechtělo by se mi strávit zbytek života
uvnitř stromu. Tak to nevím. Asi tě budu
muset předat nejvyššímu stromu. On rozhodne, co s tebou. odpověděl.
Polil mě pot. To ne. On by se mě na všechno vyptával a pak bych za útěk skončil
na královské hranici. V mysli mi vytanul obrázek, jak královský kat loučí
zapaluje hranici, ke které jsem uvázán, za nemilosrdných slov úředníka, jež
budou dlouho znít ve větru: Chtěl opustit
naše království. A je jen jediný povolený způsob, jak nás opustit. Dopřejme mu
tedy cestu, která vede z království jako jediná. Dopřejme mu čestnou smrt.
Ať je ten strom kdokoli, zjistí, že jsem uprchlík a jistě mě předá správě. Nasucho
jsem polkl.
"A
co by se mnou ten strom dělal?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem. Asi by se tě na pár věcí zeptal a pak bys
dostal nějaký trest. Sem prostě nesmíš chodit. Nějaký trest ... Co by mi
mohli dát za trest? Co by po mně mohli chtít?
"Co
by mohlo být tím trestem?" zeptal jsem se. Obvykle
to nebývá nic příjemného. U každého je to jinak. Každý má svou slabinu. Každý
se něčeho bojí. A každý si po trestu svou chybu velmi dobře pamatuje. Nastalo
ticho. V mysli se mi odehrávaly nejrůznější výjevy. Jako malý si hraji
s bratrem. Jsem sám zavřený v temném pokoji a vyděšeně se tisknu
k rohu své postele. Sedím v kuchyni, když nám soused vypráví o
vrahovi, co tu kdysi žil. Jsem v lese s kamarády a vesele se smějeme
jedné historce. A další výjevy následují v rychlém sledu. Strašidelné,
bolestivé, ale i šťastné a radostné. Všechny obrazy jsou zakončeny mou první
návštěvou ve městě. Návštěvou, kdy jsem se poprvé setkal se zrcadlem, s tím
velkým skelným okem, které mě stále pozoruje. Vylekaně jsem sebou trhl. Jestli
mě čeká tohle ...
"A
nešlo by to třeba udělat tak, že ti odpřísáhnu, že už se tu nikdy neobjevím, a
ty bys mě nechal jít?" hlesl jsem prosebně. Bohužel.
To nepůjde, i kdybych chtěl. Já ... shořel bych. Jsme vázáni kouzlem, Tvrdou
přísahou. Musíme chránit Hraniční svatý les. Je to dáno od pradávna. Nikdo
z nás neví, co vlastně přesně střežíme, ale nesmíme tě jen tak pustit, to
nelze, odpověděl zoufale. Co teď? On mě nepustí a já musím k tomu
jejich nejvyššímu stromu. Ten se ode mě všechno dozví, zradím tak celé hnutí. Navíc
mě budou mučit těmi ohavnými předměty a pak budu upálen na hranici. Krásná
budoucnost. Lepší jsem si nemohl přát.
Mučení
se asi nevyhnu. Budu si muset popovídat s tím stromem a nějak přežít
zrcadla. Při té myšlence jsem se oklepal. Ale je tu varianta, že bych je
ukecal, ať mě nevydávají úředníkům království. To by možná šlo. Možná by mě pustili. Ale
záleží na jejich stanovisku k režimu. Asi je na čase zjistit, co si o našem
králi myslí.
"A do jaké země váš les
vlastně patří?" zeptal jsem se ze široka. Nikomu.
Nejsme součástí žádné země. Ani té vaší ani Kalidu.
"Takžetadynikdonevládne?" zeptaljsemse.
Jediný, kdo by nám tu mohl vládnout je
nejvyšší strom Faner. Ale nedá se tomu říkat vláda. Nikdo z nás tu příliš
nerozhoduje - není o čem. Faner je něco jako moudrý stařec. Když nastane nějaká
neobvyklá situace, má hlavní slovo, ale jinak je jako jeden z nás.
"A ten Faner rozhoduje asi
spravedlivě, co?" nadhodil jsem. No to
bych řekl. Mnohem lépe než ten váš král. Jak jen se jmenuje? zeptal se.
"Emil Velectěný," odpověděl
jsem opovržlivě. Už jen zvuk toho jména mě naplňoval nenávistí. Ach ano, to je ten egoista... Ten je
příšerný. Nespravedlnost, tyranie a chudoba, ten - dokonale zdemoloval celou
zemi. Ale vybudoval si dokonalý režim. Horko těžko ho někdo svrhne. Už teď se
všichni bojí, že budou zítra kvůli nějaké hlouposti, jen tak z něčího rozmaru
oběšeni, oddechl jsem si. Tak ti mě asi nevydají úředníkům.
Jaký je podle tebe smysl života? zeptal se mě po chvíli. Ta
otázka mě zcela odrovnala. Slyšel jsem, že v minulosti nějací vzdělání lidé o
takových zvláštních otázkách přemýšleli, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mě
strom bude ptát na něco takového. Popravdě mě nikdy nenapadlo, že budu vůbec s
nějakým stromem mluvit.
"Nikdy jsem nad tím
nepřemýšlel, proč se ptáš?" No, my stromy
nemáme mnoho věcí na práci. A tak celé dny hloubáme nad filozofickými otázkami.
Nevěděl jsem, co znamená slovo filozofický, ale neměl jsem zrovna náladu na
nějaké vysvětlování, a tak jsem se vrátil k původní otázce.
"Asi zemřít," odpověděl
jsem. Přinejmenším během mého života v Gryfenii to
tak vypadalo. Každý se snažil přežít, ale každý stejně umřel. Nebo teprve umře.
Nikdo ničeho jiného než smrti nedosáhl. To
je zajímavá myšlenka, ale trochu depresivní, nemyslíš? To bys pak přece mohl
jít hned teď umřít, ne?
"To asi ano ...
Ale já vlastně nechci umřít." Tak to tvůj
život musí mít nějaký smysl. Ale jaký?