Zajatec stromu

2016

   Seděl jsem tu se zkříženýma nohama už aspoň hodinu. Jen jsem zíral na dřevěnou stěnu před sebou. Byla světlounce žlutá a z jediného kusu dřeva. Možná to bylo tím, že to byla vnitřní strana jednoho starého stromu, kterému jsem se asi znelíbil. Proč by mne tu jinak zavřel? Za celou tu dobu, co tu takhle trčím, jsem ještě nevymyslel, jak se dostat ven. Není tu absolutně nic. Jen hladké světlé stěny. Nic víc. Není tu ani jeden jediný suk. Nic, co by narušilo tu příšernou jednotvárnost. Je tu jen vzduch a jemné dunění, jak stromem teče míza. Není žádný způsob, jak se odsud dostat. Tedy, pokud si nechci zničit rameno, až se budu snažit prorazit stěnu. Neřekl bych, že je to dobrý nápad.
   Ten strom už jsem viděl zvenčí. Tyhle stěny musí být aspoň půl metru tlusté. Takže, pokud se ten zatracený strom nerozhodne mě zase pěkně pustit ven, tak tu asi zemřu.
   Zatraceně, co si ten proklatej strom myslí? Zlostí jsem se prudce postavil a začal procházet podél stěny.
   "Co jsem ti do háje, sakra, udělal, ty hloupá hromado větviček?!" zakřičel jsem na nehybné dřevo před sebou a začal do něj bušit pěstmi. Náhle světlo uvnitř kmene stromu potemnělo. Až teď jsem si uvědomil, že ani nevím, odkud se tu vlastně vzalo. Zdálo se, jako by vycházelo tak nějak odnikud. Fascinovaně jsem se kolem sebe rozhlížel. Bylo tu teď trochu temněji, ale stejně jsem nezjistil, odkud ten svit vycházel.
   Proč se ale zničehonic setmělo? Že by to bylo kvůli mému výkřiku? Zkusil jsem to ještě jednou.
   "Pusť mě ven, ty polorozpadlá dřevěná ohyzdo!" zaječel jsem z plných plic a pro jistotu jsem strom ještě nakopl.
   Všudypřítomné světlo se na pár sekund tak rozžhavilo, až jsem musel zavřít oči. Po chvilce jsem je otevřel. Nic jsem však nespatřil. Zvedl jsem ruce a přiblížil je těsně k obličeji. Neviděl jsem je. Srdce se mi rozbušilo hrůzou. Rukama jsem musel šátrat kolem sebe. Dostal jsem se k dřevěné stěně a chodil kolem ní - jen, abych se ujistil, že můžu chodit. Potřeboval jsem mít pocit, že nejsem zcela bezbranný. A tak jsem chodil stále dokola a dokola a snažil se uklidnit.
   Dech se mu ustálil. Kráčel jsem vyrovnaněji. Pokoušel jsem se smířit s faktem, že jsem slepý. Mou mysl pohltily vzpomínky na slepé žebráky. Jak si hůlkou oťukávali cestu, přidržovali se stěn, mluvili s lidmi a neměli sebemenší představu o tom, jak vypadají. Zastavil jsem se, sesul se k zemi a hořce se rozplakal. Už nezahlédnu v lese plachou srnu, neuvidím louku plnou měsíčního svitu, nespatřím rosu lesknoucí se v ranních paprscích.
   Klečel jsem a smáčel slanými kapkami dlaně, kterými jsem si zakrýval obličej.
   Zdálo se mi, že jsem je zahlédl - drobné jiskřičky. Zaměřil jsem se na ně a zjistil jsem, že vidím slzami pokryté prsty. Upadl jsem v úžas. Viděl jsem své vlastní ruce, viděl jsem své polorozpadlé boty i špinavé kalhoty i hladké stěny kolem sebe.
   Ozval se hluboký hlas, ze kterého bylo znát unavené stáří a jakýsi tichý hněv.

Všudypřítomné světlo se na pár sekund rozžhavilo tak jasně, až jsem musel přivřít oči. A pak byla tma. Zhrozil jsem se. Oslepl jsem! Začal jsem panikařit a zběsile jsem šátral rukama kolem sebe. Po několika nekonečných minutách se dutý prostor opět zalil měkkým světlem. Vydechl jsem úlevou. Tak nakonec nejsem slepý!
   Pak se ozval pevný hluboký hlas. S jeho slovy světlo jako by vibrovalo. Proč bych tě měl pouštět ven? Z hlasu bylo znát unavené stáří a jakýsi tichý hněv. Překvapeně jsem zamrkal.
   "Protože nemáš právo mě tu držet," odpověděl jsem váhavě. Kdo jsi, že rozhoduješ o mých právech? Nasucho jsem polkl. Co mu mám říct? Mám mu snad říct pravdu? Ne, nemůžu mu říct, kdo jsem. To prostě nesmím. Akorát by mě mohli upálit. Nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude vymyslet si narychlo nějaké falešné jméno. Jak by si to mohl nějaký hloupý strom ověřit?
   "Jsem Petr Veselý," představil jsem se svým narychlo stvořeným pseudonymem. Ty si opravdu troufáš klamat mě? zahřměl prostorem rozhněvaný hlas. Znejistěl jsem. Jak to sakra u všech všudy může vědět?
   "Jmenuji se Alfred Trnitý," představil jsem se jménem svého strýce. Jsem ti tu snad pro smích? zahřměl rozezlený hlas. Vylekaně jsem sebou trhl.
   "Jak můžete vědět, jestli lžu?" odpověděl jsem. Neklaď mi otázky, když jsi sám neodpověděl na mé.
   "Proč bych měl říkat, jak se jmenuju?" pokusil jsem se vyhnout první otázce. Neklaď mi otázky, když jsi sám neodpověděl na mé. Jaké je tvé jméno? zopakoval otázku. Tak tohle asi nemá cenu. Bůh ví proč, pozná, kdy lžu. Asi je načase říct pravdu.
   "Dobrá. Mý pravý jméno je Cyprián Kříž," představil jsem se konečně. To už je lepší. Řekl bych, že teď máš právo znát mé jméno. Říkají mi Kormus. představil se. Co pohledáváš v Hraničním svatém lese? zeptal se po kratší odmlce.
   Trochu mne překvapilo, že neutrousil žádnou posměšnou poznámku o mém jméně. Jméno Cyprián se dneska už moc dětem nedává a všem jsem pak jen k smíchu. Co mu ale teď mám říct? Co tady vlastně pohledávám? Zalhat mu nemůžu, ale co mu třeba odpovědět mnohovýznamovou odpovědí? To by stálo za zkoušku.
   "Jsem tu z nouze," odpověděl jsem nakonec. A kam putuješ?
   "Na sever za Stříbrné hory." Ale tam nic není, namítl.
   "Je tam toho mnohem víc, než bys řekl." A co tam je? Nejistě jsem přešlápl. Mám mu snad říct o kmeni Spravedlivých? Ne, to nemohu udělat. Tak jak na tu otázku odpovědět?
   "Je tam klid a dost obživy, když víš, co tě nezabije." A není snazší zůstat tady? A další oříšek. Technicky vzato je snazší tu zůstat. Za Stříbrnými horami je život drsnější a těžší. Na druhou stranu se tam žije v právu a rovnocennosti. A teď, co říct?
   "Je pravda, život je tam trochu těžší, ale já dávám přednost tamnímu klidu." Tak to chápu. Nastalo zamyšlené ticho. V hlavě jsem si procházel stále dokola ten podivný rozhovor.  Postupně mě začaly dráždit neodbytné otázky.
   "Jak můžeš vědět, kdy lžu?" zeptal jsem se ho, když jsem palčivost této otázky už nemohl ustát. Jak bych ti to vysvětlil ... Je to pro nás něco jako šestý smysl. Zkrátka vycítíme, když někdo lže. odpověděl.
   "Aha," zamyslel jsem se. "A jak je možné, že jsem uprostřed stromu?" zeptal jsem se. Pravda, mohl jsem se zeptat dřív ... Ale nejdřív Kormus začal s výslechem a konec konců, když jste víc jak hodinu vystaveni něčemu, co není normální, tak si zvyknete. Nejdřív mi řekni, co si myslíš ty sám. Jak ses sem podle tebe dostal? Celkem by mě to zajímalo.
   "Pamatuji se, jak jsem včera večer došel k lesu a rozhodl se, že už je tma a že se tu utábořím. Dal jsem si večeři a ustlal si pod tebou, abych se vyspal, a pak jsem se probudil tady. Asi jsi mě během spánku nějak spolkl nebo co," odpověděl jsem nejistě. Nemám vůbec páru o tom, jak je možný, že jsem uprostřed stromu. Kormus se zasmál. Spolkl. To je hezký popis. Když se to tak vezme, tak to tak v podstatě je. Ale já bych to neoznačoval slovem spolknout. Jde o to, že tě nechám na chvilku změnit konzistenci, nebo jak bych to řekl ... Pozměním tě, tak aby ses podobal mé kůře a mému kmeni, a pak si tě přitáhnu dovnitř, kde tě zase vrátím do tvé normální podoby. Tak se potom nemůžeš dostat ven. Večer ses mi stulil mezi kořeny, opřel sis o jeden z nich hlavu a usnul jsi. Kdybys byl zbloudilá veverka, nechal bych tě být. Ale ty jsi člověk a lidé sem mají přístup zakázaný. Každý strom by tě vsákl. Je to jeho vrozenou povinností - chránit les před vetřelci.
   "A co se mnou bude teď?" zeptal jsem se. Nechtělo by se mi strávit zbytek života uvnitř stromu. Tak to nevím. Asi tě budu muset předat nejvyššímu stromu. On rozhodne, co s tebou. odpověděl. Polil mě pot. To ne. On by se mě na všechno vyptával a pak bych za útěk skončil na královské hranici. V mysli mi vytanul obrázek, jak královský kat loučí zapaluje hranici, ke které jsem uvázán, za nemilosrdných slov úředníka, jež budou dlouho znít ve větru: Chtěl opustit naše království. A je jen jediný povolený způsob, jak nás opustit. Dopřejme mu tedy cestu, která vede z království jako jediná. Dopřejme mu čestnou smrt. Ať je ten strom kdokoli, zjistí, že jsem uprchlík a jistě mě předá správě. Nasucho jsem polkl.
   "A co by se mnou ten strom dělal?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem. Asi by se tě na pár věcí zeptal a pak bys dostal nějaký trest. Sem prostě nesmíš chodit. Nějaký trest ... Co by mi mohli dát za trest? Co by po mně mohli chtít?
   "Co by mohlo být tím trestem?" zeptal jsem se. Obvykle to nebývá nic příjemného. U každého je to jinak. Každý má svou slabinu. Každý se něčeho bojí. A každý si po trestu svou chybu velmi dobře pamatuje. Nastalo ticho. V mysli se mi odehrávaly nejrůznější výjevy. Jako malý si hraji s bratrem. Jsem sám zavřený v temném pokoji a vyděšeně se tisknu k rohu své postele. Sedím v kuchyni, když nám soused vypráví o vrahovi, co tu kdysi žil. Jsem v lese s kamarády a vesele se smějeme jedné historce. A další výjevy následují v rychlém sledu. Strašidelné, bolestivé, ale i šťastné a radostné. Všechny obrazy jsou zakončeny mou první návštěvou ve městě. Návštěvou, kdy jsem se poprvé setkal se zrcadlem, s tím velkým skelným okem, které mě stále pozoruje. Vylekaně jsem sebou trhl. Jestli mě čeká tohle ...
   "A nešlo by to třeba udělat tak, že ti odpřísáhnu, že už se tu nikdy neobjevím, a ty bys mě nechal jít?" hlesl jsem prosebně. Bohužel. To nepůjde, i kdybych chtěl. Já ... shořel bych. Jsme vázáni kouzlem, Tvrdou přísahou. Musíme chránit Hraniční svatý les. Je to dáno od pradávna. Nikdo z nás neví, co vlastně přesně střežíme, ale nesmíme tě jen tak pustit, to nelze, odpověděl zoufale. Co teď? On mě nepustí a já musím k tomu jejich nejvyššímu stromu. Ten se ode mě všechno dozví, zradím tak celé hnutí. Navíc mě budou mučit těmi ohavnými předměty a pak budu upálen na hranici. Krásná budoucnost. Lepší jsem si nemohl přát.
   Mučení se asi nevyhnu. Budu si muset popovídat s tím stromem a nějak přežít zrcadla. Při té myšlence jsem se oklepal. Ale je tu varianta, že bych je ukecal, ať mě nevydávají úředníkům království. To by možná šlo. Možná by mě pustili. Ale záleží na jejich stanovisku k režimu. Asi je na čase zjistit, co si o našem králi myslí.
   "A do jaké země váš les vlastně patří?" zeptal jsem se ze široka. Nikomu. Nejsme součástí žádné země. Ani té vaší ani Kalidu.
   "Takžetadynikdonevládne?" zeptaljsemse. Jediný, kdo by nám tu mohl vládnout je nejvyšší strom Faner. Ale nedá se tomu říkat vláda. Nikdo z nás tu příliš nerozhoduje - není o čem. Faner je něco jako moudrý stařec. Když nastane nějaká neobvyklá situace, má hlavní slovo, ale jinak je jako jeden z nás.
   "A ten Faner rozhoduje asi spravedlivě, co?" nadhodil jsem. No to bych řekl. Mnohem lépe než ten váš král. Jak jen se jmenuje? zeptal se.
   "Emil Velectěný," odpověděl jsem opovržlivě. Už jen zvuk toho jména mě naplňoval nenávistí. Ach ano, to je ten egoista... Ten je příšerný. Nespravedlnost, tyranie a chudoba, ten - dokonale zdemoloval celou zemi. Ale vybudoval si dokonalý režim. Horko těžko ho někdo svrhne. Už teď se všichni bojí, že budou zítra kvůli nějaké hlouposti, jen tak z něčího rozmaru oběšeni, oddechl jsem si. Tak ti mě asi nevydají úředníkům.
   Jaký je podle tebe smysl života? zeptal se mě po chvíli. Ta otázka mě zcela odrovnala. Slyšel jsem, že v minulosti nějací vzdělání lidé o takových zvláštních otázkách přemýšleli, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mě strom bude ptát na něco takového. Popravdě mě nikdy nenapadlo, že budu vůbec s nějakým stromem mluvit.
   "Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, proč se ptáš?" No, my stromy nemáme mnoho věcí na práci. A tak celé dny hloubáme nad filozofickými otázkami. Nevěděl jsem, co znamená slovo filozofický, ale neměl jsem zrovna náladu na nějaké vysvětlování, a tak jsem se vrátil k původní otázce.
   "Asi zemřít," odpověděl jsem. Přinejmenším během mého života v Gryfenii to tak vypadalo. Každý se snažil přežít, ale každý stejně umřel. Nebo teprve umře. Nikdo ničeho jiného než smrti nedosáhl. To je zajímavá myšlenka, ale trochu depresivní, nemyslíš? To bys pak přece mohl jít hned teď umřít, ne?
   "To asi ano ... Ale já vlastně nechci umřít." Tak to tvůj život musí mít nějaký smysl. Ale jaký?

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky