Hláskání
O PODSTATĚ SVĚTA
Snad závoje vnitřní
ohyb
je již samo
skrývané
jak voda pod ledem
A jemný pohyb, když
zavane
gestem chvějivým -
pohledem
dotkne se jak ryba
půlměsíční
hladiny
a vrba větru.
Mlhou z řek smrti
zakryté,
v hloubce zraku
neviděné odpočívá.
Co závojem bylo
přikryté,
vlastně samo závoj skrývá.
PLACHTA TICHA
Plachta ticha táhne
loď
jachta vzdychá
táhle pojď!
Cesta v nitro je
cestou ven
nové jitro jen
změnou v sen,
pravda dvou světů
je potkání
skutečností,
řekni, za čím je
zázemí?!
Doslova tvou větu
nepoháním na
věčnosti
před ničím k
souzení.
Tvé ticho je
slyšením
u sebe samého.
EURYTMIE I.
Tvořeny
kořeny jsou bytosti
do
země zakleslé nebe.
V
těch kořenech jdou z výsosti
jak
proudy mořemi,
třou
o sebe.
Srůstají
a stoupají
až
dech tají se,
jak
vlají
nad
zemí pak proměněné
ve
ve větru les.
V
kořenech bytosti jdou
z
nichž prsty jen vyčnívají
tam,
kde se natáhnou
ve
ve větru les
a zbytek zem tají.
JE TICHO TI
Je ticho ti odměnou
a v dlani tich
prázdné myšlení
nese vzkaz,
že není.
Jako papír bez
podpisu,
jako vzduch bez
nadechnutí.
Je ticho ti odměnou
a slastné nic,
víc nelze si přát.
Po zemi slehla se zem.
ČLOVĚK A BIOSFÉRA
Hledím
a na pohled ten
svatební prsten
nasazen.
Hle! Dím....a tím
zrak vyslovím.
Ve středu dění
sedím,
ve střehu bdění
hledím....
Sám sebe z nebe
znám!
Teď na zemi se uhlídám.
POJEM
Pojem žije, a
přitom není,
poezie zpřítomnění.
"Pohleď mě
duchem,
něho svírající!"
Zrakem vehmataným.
Kdo dal do dřeva
žár před vzplanutím,
jak jen ve hmotu
dým?
Vždyť i Bůh je
viditelný tím,
jak není.
ŘEČ
Spirálně se svíjí
spí a hlavně sílí
proplouvá a
prolamuje se
promlouvá a pomalu
nese - Blaho.
Ční na noční
obloze.
Září v tváři
vesmíru.
Protéká v
končetinách.
Vstupuje dovnitř po
květinách
skrz sen vsazených
v zem
a v mých tvrzeních
sem
zas vnesených.
Blaho je budit to
spící,
nutit se říci.
PRŮHLEDNÉ BYTOSTI
Nosí se nocí, svou
děsíce mocí.
V sobě je dobře
vidím
v zlobě a prohře
například
a viděním tím
oddělím stín a
jeho protiklad.
Jsou tak křehké ve
své špatnosti, jako led!
A přece točí se
kolem v žádosti celý svět.
Neboť víc než
radosti je pro nás nevidět.
Námi se nosí, tam
a zpět,
jen dveře vrznou v
pantech,
když slova trousí
nazpaměť, a ty
v nevěře mrznou na rtech.
JEST ŘÁD
Jestřábím
pokoukáním
je stříbrný potok
a nit
to samé v šatu
kraje.
Rosa, hle! Vše tu
kryje,
takže nit suchá
nezůstane.
V leže třpyt
ducha, v lesu vstane
v pavučinách....
Plavu či v snách
se vznáším?
Krajinou, kde za
vším
ticho chrastí klíči
slov
jak jarní stružka
kamením,
pak za ní tužka
znamením
svým plyne
odevzdaně v linkách
jež jsou horizontem
luk
v něž jdou hory
potem muk
svých pádů a
erozí
jak ticho do slov
jde,
svých pánů, co
ohrozí
ten volný dech
všeho kraje v louce jímž jestřáb
v snech svého
zraje konce vyslovením
-tím křikem v nebi.
KRAJINA MLČÍ
Krajina mlčí
silným vnitřním pnutím,
my slábnem řečí
jak muž
vystříknutím.
Mluví-li duše,
již duše to není
my chvíli tuše,
hledáme vyslovení...
Jak vítr bere dech,
slova berou duši,
znova s vervou ruší
tlak v nitru beze
všech
tlačenic,
co prostupuje světy,
tak, že nic nechce
víc
než sedmery květy
ticha v nás
a přec prázdné
věty
slýchá zas.
BLÍŽIT SE POZNÁNÍ
Květ krve se v
srdce víru rozvírá
žílami živá v
dechu umírá
bytosti podstata
snivá
nejprve,
dokud dva snící
nesní
zcela stejný sen,
kdy oku lahodící
vesmír
z těla stojí ven.
Každý z nás je z
vlastní touhy zrozený,
hvězdný pás jde
za sny
slouhy shozený ze
stolu boží snídaně,
kde spolu slouží
oddaně světlo a stín předmětu
zatímco stíní
předmět světlu ve světu,
kde stín si zdroj
svůj oděl.
K zemi tlačím
smrti vlastní oči,
abych dovnitř lépe
viděl,
co skutečné, a co
ti vysní vůči
světu vzdor tvůj a
úděl.
A v plynutí svého
umírání
se pevně zřím
vplynutím tvého
otvírání
se ve mně tím,
co shodné je
se vším ostatním.
JÁ
Jako má stejný
zárodek i kořen
"bojuji" a
"bojím se",
tak já hejny
myšlenek tvořen
spojuji a drolím
se.
Strachu či boji
patří bojiště?
Strachu!
Boji!
Co to tu stojí
bratři nejistě?
V prachu stojí!?
Já...
BRATŘE!
Vyhni se líhni
prázdných slov
i tak kde Měsíc
byl, bude nov,
kde žilo se v
záhybu vesmíru
bytí sžehlo se jak
kus papíru.
Řine se řečí
krev z úst.
Viděl jsem něčí
hněv růst,
a opadat zas jak
listí nad řekou.
Piji z té řeky,
bratře
vodu tvou.
12 SVATÝCH NOCÍ